Etika | Disput

Evropské elity platí za privilegium prohry

Ricardo Martins, Pepe Escobar, Andrew Korybko | 2. 1. 2026 | Autorský příspěvěk, Převzato, Téma: Ekonomie, Téma: EU, Téma: Ukrajina | 165 přečtení | Žádné komentáře | Ekonomie, Etika, EU, Filosofie, Geopolitika, Historie, Maďarsko, Polsko, Ukrajina, Zpravodajské služby

Obsah:

Novoroční

Obsah:

~~~

Vánoční

Obsah:

~~~

Kdo nyní nezvedne hlas, stává se spoluviníkem

Rada EU pro zahraniční věci uvalila 15. prosince sankce na desítky osob. Jsou obviněny z účasti na „destabilizujících aktivitách Ruska“. Konkrétně se jedná o „omezující opatření“ proti celkem 59 osobám z různých zemí. Všechny jejich finanční prostředky a ekonomické zdroje jsou blokovány. Občanům a podnikům EU je zakázáno poskytovat jim přímo či nepřímo finanční prostředky nebo ekonomické zdroje. Sankcionovaným osobám je zakázán vstup do EU a tranzit přes členské státy EU.

Mariňáci vědí, že neozbrojené přeživší z nějakého důvodu nezabíjíme

Obsah:

Proč nejsme demokratický ani právní stát

Po listopadu 1989 byl nastupující politický systém prezentován jako krásná čistá panna vstupující do manželství, zatímco předlistopadový reálný socializmus charakterizovala špinavá ošklivá prostitutka s venerickými chorobami. Tedy ideály byly konfrontovány s realitou. Dnes je však situace jiná. Protože nový systém již nejsou pouhé ideje, ale jde již o realitu, která ne pro každého je oslnivá, nová politická moc se rozhodla politické soupeření zlikvidovat totalitním zákazem.

Človek

Aká bytosť je človek? Kto vlastne my, ľudia, sme? Čoho všetkého sme schopní?

Na tieto a podobné otázky sa už dlho – celé známe dejiny – pokúšajú odpovedať mudrci, vedci i umelci. A nepochybne si ich kladú aj „obyčajní ľudia“, zvlášť v časoch otrasov, neistôt a hrozieb, aké žijeme aj dnes. Sú to najpodstatnejšie, najdôležitejšie otázky. Od ich zodpovedania závisí to najdôležitejšie a najvzácnejšie, čo sme každý z nás dostali len na krátky čas ako dar od svojich rodičov – náš život.
~~~

„Zlatá“ horalka verzus zlatý gulag

Nárast agresivity a násilia trápi celú Európu
… V niektorých štátoch majú hranicu trestného činu krádeže vyjadrenú v eurách, resp. sa suma aktualizuje podľa inflácie, v iných hranicu nepoznajú, trestnosť sa odvíja od charakteru skutku a okolností (napr. vlámanie, násilie, recidíva). Zopár príkladov na hranicu trestného činu krádeže vyjadrenú v eurách: Česko (400), Maďarsko (130), Poľsko (185), Rakúsko (100) Španielsko (400), v Nemecku, vo Francúzsku, v Taliansku, Holandsku, Belgicku a Portugalsku si hranicu nestanovili. Každý takýto skutok posudzujú individuálne. Napriek tomu, ako ukazujú štatistiky, aj tam čoraz častejšie dochádza k výraznému nárastu krádeží a páchaniu násilia na pracovníkoch obchodov, k rozkladu všeobecnej morálky. Vezmime si napríklad také Česko: podľa tamojších údajov osciluje každoročne počet drobných krádeží na približne rovnakej úrovni, ale rapídne rastie hodnota odcudzeného tovaru, zvyšuje sa už spomínaná fyzická agresivita najmä voči pokladníčkam a ochrankárom – a čo je horšie, na tejto činnosti v nemalej miere participujú profesionálne organizované skupiny, ktoré cielene kradnú väčšie množstvá tovaru, prípadne koordinujú krádeže medzi viacerými lokalitami.

Izraelská genocida neskončila. Byla rozšířena.

Obsah:

Impérium a křesťanský pacifista, část 6

Obsah:

~~~~~~~~~~~~

Semiotické síly buržoazního násilí

Toto teatrální násilí krajní pravice se neopírá pouze o fyzický nátlak, který uplatňuje pomocí represivních aparátů, ani pouze o ekonomické manévry, které zotročují materiální život, ale především o komplexní systém sémiotických a mediálních sil, které pronikají až do nejintimnějších zákoutí každodenního života. Tam, v mikroskopickém divadle znaků, se utváří poslušnost, disciplínuje citlivost a vytváří společný horizont vnímání, který naturalizuje nelidské. Buržoazie se ve svém historickém vývoji naučila, že žádný řád nadvlády není stabilní bez sémiotické architektury schopné proměnit ponižující v osud, nespravedlivé v normálnost a svévolné ve zdravý rozum. To je možná nejhlubší projev jejího násilí: nezanechávat žádné soudně postižitelné nebo viditelné důkazy, estetizovat své údery a ponížení, vštěpovat gramatiku bezmocnosti. A oni se vyhýbají daním.

Demokracie a náboženství ve věku interpretace

Rovnost lidí a nedotknutelnost práv občanů jsou kulturní předpoklady demokracie, které ale demokratický stát neumí sám vytvořit: nestačí na to učitelé, je k tomu třeba spasitelů, demokratický stát si ale zakázal vyhlásit učení nějakého spasitele za „své“. Vsadil na neutralitu vůči spasitelům, Sázka na nejistotu – nazval Jiří Přibáň svou knihu úvah o demokracii.

Všechny cesty vedou zpět k Böckenfördově diktu: nezbytné předpoklady pro fungování demokracie vyrůstají z kultury, kterou demokratický stát vytvořit neumí, a kdyby se o to pokusil, stal by se státem totalitním. Claude Lefort pak považuje za definiens demokracie to, že moc v ní nemá žádné pevné místo, je pravidelně „sázkou ve (volební) hře“: vyhrát ji může kdokoli.

Impérium a křesťanský pacifista, část 5

Obsah:

~~~~~~~~~~~~

Normalizace genocidy

Genocida není v lidské historii novým jevem. Prováděla se již v biblických dobách a dlouho předtím. Mnoho historiků dokonce zastává teorii, že Kromaňonci záměrně vyhubili Neandrtálce. S rozvojem civilizace a formulováním určitých humanistických hodnot filozofy a teology si však vládci uvědomili, že pokud nechtějí podlehnout odporu rivalů a konkurenčních scénářů, musí kontrolovat způsob, jakým se o nich mluví. Demokracie se zrodila pravděpodobně v Řecku, když vládci pochopili, že informace znamenají moc a že musí brát ohled na veřejné mínění, alespoň na názory jiných mocných hráčů. Postupně se objevila logika „právního státu“, nejen dura lex sed led (zákon je tvrdý, ale je to zákon), ale také pocit, že summum jus, summa injuria (nadměrné uplatňování zákona vede k nespravedlnosti), že právní stát by měl nějak odpovídat spravedlivému státu.

Izrael ve válce

Obsah:

Češi – národ, který pořádal sbírku na vlastní smrt

Obsah:

Impérium a křesťanský pacifista, část 4

Obsah:

~~~~~~~~~~~~

Hitlerismus, trumpismus, netanjahuismus, lepenismus, macronismus

Odkazy na 30. léta 20. století se množí. Úpadek americké demokracie nás zdá se vrací k úpadku německé Výmarské republiky. Trump svým potěšením z násilí a lží, svým využíváním zla nás neodolatelně vrací k Hitlerovi. V Evropě vzestup hnutí klasifikovaných jako krajně pravicová nás nutí k pohledu zpět na naši historii.

Západní společnosti se však již příliš nepodobají tomu, čím byly ve 30. letech. Jsou zestárlé, konzumní, terciární, ženy jsou emancipované, osobní rozvoj nahradil stranickou příslušnost. Jaký je vztah k společnostem 30. let: mladým, skromným, průmyslovým, dělnickým, mužským, stranicky organizovaným? Právě tento socio-historický odstup mě vedl k tomu, že jsem dosud považoval za a priori neplatnou paralelu mezi „extrémní pravicí“ současnosti a minulosti.

Nevyzpytatelnost vývoje

Prožíváme situaci, kterou dějiny nepoznaly. Pád civilizace sice není nic nového, ale ten se konal vždy zánikem jen určité vrstvy obyvatel. Dnes ovšem zaniká obyvatelstvo téměř všechno.

Když mluvíme o pádu Říma nebo Byzance, vždy se jednalo o civilizaci, která byla vyspělá jen v jisté vrstvě lidí. Masy otroků pád přivítaly, poddaní se obrany země nezúčastnili a noví pánové se k nim někdy chovali lépe než staří. Uvolnění poddanských pout, které vzniklo postupným zánikem moci znamenalo svobodu, alespoň na nějakou dobu. V novém paradigmatu vzniklém po pádu starých pořádků se původní obyvatelé obvykle dobře zařadili a mnohdy si zachovali svoje zvyky a jazyk. Tento scénář ovšem dnes není. Dnes vymírá a zaniká celá evropská populace, nebo alespoň její převážná část.

Impérium a křesťanský pacifista, část 3

Obsah:

~~~~~~~~~~~~

Džin „Izrael na prvním místě“ je venku z láhve

Obsah:

Naše doba bez rozumu

Ztratili jsme spojení mezi rozumem a morálkou… Rozhodně jsme ztratili naši koncepci společného blaha jako kotvy, z níž má rozum vycházet.

Své letošní vystoupení jsem nazval „Naše doba bez rozumu“ a uvědomuji si, že to může působit poněkud grandiózně. Pokud na vás můj název působí tímto dojmem, zvolil jsem ho správně, protože tím chci přesně naznačit, že jsme vstoupili do nové doby, která se od předchozích dob liší stejně výrazně, jako se ony doby lišily ve své době – zlatý věk Athén, věk rozumu, věk materialismu, atomový věk.

Impérium a křesťanský pacifista, část 2

Obsah:

~~~~~~~~~~~~

Impérium a křesťanský pacifista, část 1

Obsah:

~~~~~~~~~~~~

Vyhnat Palestince

Obsah:

2x Václav Bělohradský, září 2025

Obsah:

~~~~~~~~~~~~

3x Caitlin Johnstone, začátek září 2025

Obsah:

~~~~~~~~~~~~

Internet jako digitální vězení

Tím, že nám neustále vnucuje možnost být někde jinde a spokojit se s něčím jiným, éra univerzální pomíjivosti oslavuje změnu jako formu svobody a zároveň ji redukuje na donucení k nestabilitě, na zvrácenou formu vynucené plurality.
…
Digitalizovaný prostor, hladký a zdánlivě svobodný, stále více připomíná obrovský chytrý koncentrační tábor, kde jsou subjekty kontrolovány a sledovány, vykořisťovány a šťastné, podvedené do domnění, že se baví a zábavně tráví čas, zatímco ve skutečnosti pracují bez přestávky – a bez jakékoli výměny ekvivalentů – pro neoliberální řád.

Izrael a Gaza – začátek srpna 2025

Obsah:

Všichni jsme teď Palestinci

Obsah:

Kolesá vojen a krutostí sa ustavične otáčajú – ibaže čoraz hlasnejšie hrkocú…

… taká je jedna z hlavných myšlienok románu Šíp času (Praha: VOLVOX GLOBATOR 2003) od anglického spisovateľa Martina Amisa (* 25. 8. 1949 Oxford, Spojené kráľovstvo – † 19. 5. 2023 Lake Worth Beach, Florida); jeho kniha, nominovaná na Bookerovu cenu (po prvý raz som ju čítal pred desiatimi rokmi), mi pripomenula, že ono hrkotanie, ktoré ma inšpirovalo k tejto eseji, je v dnešných časoch azda najhlučnejšie za ostatné roky, resp. desaťročia: Gaza, Ukrajina, Rusko, Irán, Izrael, Sýria, Afganistan, Sudán, Rwanda, Somálsko, Jemen, …
…
Aj v dnešných časoch sa mier vznáša na motýlích krídlach, pre ktoré je veľmi ťažkým bremenom. Keď sa vysilia, spustí sa hrmavica. A mocní tohto svete sa chytia príležitosti s túžbou získať pre seba čo najviac: prírodného bohatstva a zbraní. Na rad prichádzajú rokovania, kto z koho, vyhrážky, samity o zbrojení, „mierové“ i mierové telefonáty, stavanie vzdušných zámkov, ktoré sa pod salvami zbraní od výmyslu sveta rozpadávajú ako domček z karát.

Zamlčování pravdy: Vysoká cena za upřímnost v dezinformovaném světě

Představte si svět, kde nepříjemné pravdy, jako jsou nepohodlné útržky reality, které vyžadují zamyšlení, pokoru a změnu, již nejsou vnímány se zvědavostí ani znepokojením, ale s výsměchem a opovržením. V tomto světě nejsou nositelé pravdy vítáni jako katalyzátory pokroku, ale jsou terčem útoků jako nepřátelé statu quo.

Místo aby tyto pravdy vyvolaly střízlivou sebereflexi, jsou přijímány s samolibým smíchem těch, kteří se oddali uklidňujícím iluzím. Smích, nikoli jako projev radosti, ale jako ostrá, posměšná a promyšlená zbraň, se stává nástrojem, kterým mocní odvracejí odpovědnost a umlčují nesouhlas.

Končí Trumpův mýtus? Cítí se MAGA zrazená?

Epsteinův mrak metastázuje a stává se středobodem hluboce zakořeněného odcizení lidu od určitých vládnoucích vrstev. Veřejnost se neochotně smířila s tím, že její „vládci“ běžně lžou a kradou, ale přesto (zejména ve frakci MAGA) matně chápe, že v těle společnosti může existovat neřest, kterou považují za příliš odpornou, než aby se s ní mohli smířit. Lidé si uvědomili, že Trump byl tak či onak (i jako přihlížející) s celou touto degradovanou kulturou propojen.

Tohle pravděpodobně snadno neprojde – nebo možná vůbec. Trump byl zvolen, aby všechny takové spletité sítě propojené oligarchie, mocenských struktur a zpravodajských služeb jednajících ve skrytých zájmech vyčistil. To je to, co slíbil: Amerika na prvním místě.

Čína a Rusko, červenec 2025

OBSAH

~~~~~~~~~~~~

Členství v NATO znamená ztrátu bezpečí, peněz i čistého štítu

Severoatlantická aliance (NATO) ztratila deklarovaný důvod vzniku a existence ihned po zániku bipolárního světa, k čemuž došlo rozpuštěním Sovětského svazu (SSSR) a stejně tak rozpuštěním Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955 jako reakce SSSR a jeho satelitů na ustavení NATO, ke kterému došlo o šest let předtím, v roce 1949.

Severoatlantická aliance, jak je ostatně vidět zejména od roku 1999, od agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii, po rozpuštění SSSR a zániku Varšavské smlouvy nezanikla. Pokud by si někdo počátkem devadesátých let minulého století snad položil otázku (západní média hlavního proudu něco takového ani nenapadlo), z jakého důvodu setrvala již nepotřebná NATO při své existenci, nedostalo by se mu pochopitelně pravdivé odpovědi, ale tvrzení, že se NATO osvědčilo jako ochránce bezpečí, což nemůže vadit ani v situaci, kdy nebezpečí pominulo. Co kdyby se zrodilo nové nebezpečí? Nezrušíme přece převoznictví přes řeku jen proto, že řeka nenávratně vyschla. Nepřestaneme chodit do kavárny jenom kvůli takové bezvýznamné maličkosti, že kavárnu zrušili a demoliční četa je již na cestě. To dá západní rozum, že? Tak nějak angažovaně by možná zněla argumentace ve prospěch zachování NATO, třebaže by k ní byla připojena i povinná doložka o demokracii, svobodě a dalších vznešených hodnotách, které byly už v těch časech tiše na ústupu. Pokud se vůbec stačily u NATO kdy ohřát.

Petice NE válce! ANO míru!

Říkáme ne válce, smrti a ničení. Ne válečnému štvaní politiky a byznysu, které je prováděno na zádech nás všech. Požadujeme ukončení eskalace a začátek skutečné mírové politiky.

Proto vyzýváme všechny lidi: Přidejte se k nám, pozvedněte své hlasy! Vyšleme společně silný signál proti těm, kdo profitují z války – a za mírovou a obyvatelnou budoucnost.

Největší hrozbou pro Izrael není Írán ani Hamás, ale vlastní pýcha

Lid, jehož celá existence závisí výhradně na vojenské síle, je odsouzen k tomu, aby skončil v nejtemnějších koutech zkázy a nakonec byl poražen.

Je to více než 46 let, kdy jsem v devíti letech s rodinou opustila Írán. Většinu svého života jsem strávila v Izraeli, kde jsme založili rodinu a vychovali naše dcery – ale Írán nikdy nepřestal být mou domovinou. Od října 2023 jsem viděla nespočet obrazů mužů, žen a dětí stojících u ruin svých domovů a jejich pláč se mi vryl do paměti. Ale když vidím obrazy z Íránu po izraelských útocích a slyším pláč v perštině, mém mateřském jazyce, pocit zhroucení ve mně je jiný. Představa, že tuto destrukci provádí země, jejímž mám občanství, je nesnesitelná.

Obdiv k technologiím bez vztahu k morálce a právu

Den poté, kdy se Izrael dopustil nevyprovokované agrese proti Iránu, během níž zabil na území cizího státu vysoké důstojníky a jaderné vědce Iránu, v jedné zahradní restauraci vedli spolu debatu dva čeští vysokoškolsky vzdělaní třicátníci, které na celé akci, jež se uskutečnila v rozporu s mezinárodním právem, zaujala pouze technologická vyspělost izraelských raket, které dokázaly své oběti zasáhnout s vysokou přesností v jejich domácím prostředí. Zaujalo je toto, oči se jim rozzářily obdivem, a nic víc. Všechny okolnosti nevyprovokovaného útoku jednoho státu na jiný stát zůstaly úplně mimo okruh jejich pozornosti.

Hoffman vidí odlidštěný svět

Na příbězích operátorů válečných dronů vnímá Ivan Hoffman naprostou odlidštěnost dnešní války, kde čím dál více rozhodují o životě a smrti chladní roboti. A s novými možnostmi přestávají platit staré konvence.

K současné válce neodmyslitelně patří drony. Hodně pozornosti se věnuje jejich vývoji, schopnostem anebo ceně, protože kdo má lepší drony a má jich víc, ovládá bojiště. Řeší se, jak učinit drony dokonalejšími zabijáky a současně se hledá způsob, jak se těmto zabijákům bránit. Válka na Ukrajině ukazuje, že nejúčinnější obranou proti dronům, je likvidace jejich operátorů.
…
Tak či tak, žijeme ve světě, kde zákeřnost dostala zelenou. Děje se tak globálně, na všech stranách a v zákeřnosti nikdo nikomu nezůstává nic dlužen. V minulosti existovaly konvence, co je ve válce zapovězeno a i pro zabíjení existovalo nějaké fair play. S novými technologiemi stará pravidla postrádají smysl. Snad s výjimkou toho o hrubé záplatě na hrubý pytel. Operátor dronu se nikdy nepotká s nepřítelem tváří v tvář, aby v něm spatřil člověka. Nesetká se ale ani se svým vrahem, který by člověka mohl spatřit v něm.

Poslední dny Gazy

Tohle je konec. Poslední krví nasycená kapitola genocidy. Brzy skončí. Maximálně za několik týdnů. Dva miliony lidí táboří v troskách nebo pod širým nebem. Desítky lidí jsou denně zabíjeny a zraněny izraelskými granáty, raketami, drony, bombami a kulkami. Chybí jim čistá voda, léky a jídlo. Dosáhli bodu kolapsu. Nemocní. Zranění. Traumatizovaní. Ponížení. Opuštění. Chudí. Hladoví. Zoufalí.

Na posledních stránkách tohoto hororového příběhu Izrael sadisticky láká hladovějící Palestince sliby jídla na úzký a přeplněný devět mil dlouhý pás země, který hraničí s Egyptem. Izrael a jeho cynicky pojmenovaná Nadace pro humanitární pomoc Gazy (GHF), údajně financovaná izraelským ministerstvem obrany a Mossadem, zneužívají hladovění jako zbraň. Láká Palestince do jižní Gazy stejně, jako lákali nacisté hladovějící Židy ve varšavském ghettu, aby nastoupili do vlaků do vyhlazovacích táborů. Cílem není Palestince nakrmit. Nikdo vážně netvrdí, že by existoval dostatek potravin nebo humanitárních center. Cílem je nacpat Palestince do přísně střežených komplexů a deportovat je.

Cesta k atomizácii spoločnosti a nihilizmu

Po úvodnom citáte mi prichodí bližšie predstaviť autora knihy, ktorý sa vďaka originalite a neošúchanosti svojich myšlienok môže zdať mnohým čitateľom názorovo kontroverzným, až extrémnym – aspoň tak sa ho usilujú prezentovať západné mocenské elity.
Takže krátke curriculum vitae: EMMANUEL TODD (*16. máj 1951 Saint-Germain-en-Laye, Francúzsko), významný vedec, popredný pracovník Národného inštitútu pre demografické štúdiá v Paríži, sa narodil v známej intelektuálskej rodine, zrejme aj od tejto skutočnosti sa odvíja široká paleta jeho vedeckého záujmu v podobe histórie, antropológie, sociológie, politológie, demografie (výskum rodiny) a v konečnom dôsledku i pôvodu náboženstva.
Ako lyceista sa stal členom komunistickej mládeže, vyštudoval politické vedy na Parížskom inštitúte politických vied a veľký doktorát z histórie získal na Univerzite v Cambridgei (UK). V roku 1976 (vtedy mal 25 rokov) ho preslávila stať Konečný pád: esej o rozklade sovietskej sféry (vychádzal v nej predovšetkým z ekonomických a demografických údajov, z výšky úmrtnosti detí) – svetové uznanie mu však priniesla až vtedy, keď sa stal tento fakt skutočnosťou.
V roku 1992 ostro vystúpil proti Maastrichtskej zmluve, no postavil sa za schválenie Zmluvy o Ústave pre Európu.
Esejou Kto je Charlie? Sociológia náboženskej krízy (2015) vyvolal vo Francúzsku veľké kontroverzie. Vyjadril v nej názor, že pochody z 11. januára 2015 ako prejav solidarity so zamestnancami redakcie Charlie Hebdo, ktorých pred niekoľkými dňami zmasakrovali moslimskí teroristi, neboli vyjadrením francúzskych liberálnych hodnôt, ale rasistických a reakčných prúdov vo francúzskej spoločnosti. Prirodzene, v krajine galského kohúta spôsobili tieto myšlienky veľkú nevôľu.

Bezbrehý individualizmus nie je sloboda

„Moja sloboda mávať päsťou sa končí tam, kde sa začína tvoja tvár.“ Táto známa veta filozofa Johna Stuarta Milla dlho pôsobila ako memento, ktorým sa máme riadiť, no v súčasnej Európe, kde sa pojem slobody zredukoval na bezbrehý individualizmus, sa jej duch pomaly vytráca. Sloboda sa tu často chápe ako čisto osobná vec – ako niečo, čo si bránime pred inými. Ale čo ak je to práve naopak? Čo ak sa sloboda začína až tam, kde dokážeme byť v harmónii s ostatnými?
…
A tak sa stále viac ukazuje, že najväčšou hrozbou pre demokraciu nie je autorita, ale anarchia ega. Sloboda od všetkého – od záväzkov, od pravidiel, od spoločenských noriem – sa mení na bezbrehý individualizmus, kde sa vyhráva nie ohľaduplnosťou, ale bezohľadnosťou. Tento stav má svoje dôsledky. To, čo zažívame nielen na Slovensku, ale univerzálne v krajinách západného sveta, je silnejúci pocit spoločenskej prázdnoty, kríza dôvery v inštitúcie, mentálna a psychická vyčerpanosť, rozpad komunít a atomizácia sociálnych vzťahov.

Jak se žije ve světě emocionální disonance?

V Gaze probíhá genocida s brutalitou, která nemá v moderních dějinách obdoby. Izrael napadá, bombarduje a okupuje sousední státy. USA pronásledují ty, kdo proti tomu protestují a uvalují sankce na vyšetřovatele zločinů proti lidskosti. Ukrajinci musí umírat ve válce bez naděje na vítězství a platit za to USA, které je do ní nahnaly. V Sýrii převzali s požehnáním Západu moc teroristé Al-Kaidy/ISIS. V Rumunsku byly anulovány volby, ve Francii, Rakousku, Německu jsou nejsilnější strany bojkotovány. EU vyhrožuje Twitteru a Meta, protože odmítají cenzurovat, a zbrojí do války.

Jak se žije ve světě, ve kterém jsou všechny lidské hodnoty vymýcené, ve kterém se nejhorší zločiny staly každodenním normálem? Jsou lidské hodnoty, soucit, rozhořčení nad nespravedlností, zděšení nad brutalitou, anachronickými rezidui, kterých je třeba se zbavit?

Mezinárodní den rodiny

Mezinárodní den rodiny
~~~~~~~~~~~~
Skupina The Kelly Family

Padesát odstínů zla

Hans Vogel klade některé otázky týkající se v současnosti dominující „hitparády zloduchů“ a tvrdí, že zlo nelze historicky kvalifikovat ani kvantifikovat.
Kdo je podle vás největším zlem ve světových dějinách? Většina lidí by odpověděla okamžitě: Hitler. Mnozí by řekli Stalin a pár dalších by možná napadl Čingischán, mongolský vůdce, který žil asi před osmi stoletími, nebo jiná historická postava z daleké minulosti a vzdáleného místa.
…
Nicméně většina lidí, zejména na „Západě“, by dnes Hitlera považovala za nejhoršího zloducha v celých světových dějinách, za čiré ztělesněné zlo. V jejich očích je světovým šampionem zla a je předurčen k tomu, aby si tuto pozici udržel až do konce věků. Upozorňujeme, že ačkoli údajně zabil méně lidí než Stalin a Čingischán! Čísla mají v tomto případě zřejmě jen relativní váhu.

Poslední kapitola genocidy

Obsah:

Diana Pančenko, Alexander Dugin: Ukrajina – Rusko

OBSAH

~~~~~~~~~~~~

Velezrada a kolaborace v Evropě

Na konci druhé světové války byly uplatněny tvrdé represálie proti těm, kdo s Němci nebo pro Němce pracovali. Mnozí, kteří spolupracovali, zůstali nedotčení a mnozí, kteří byli za kolaboraci zabit, nebyli vinni. Šlo tedy přinejmenším o velmi hrubé a zcela svévolné vyřizování účtů. Oběti, jak se tehdy tvrdilo, byly trestány za kolaboraci s Němci, za zradu a velezradu.

Pokud by teorie a praxe poválečného evropského zacházení s kolaboranty, zrádci a velezrádci byla aplikována na současné poměry, jaký by byl výsledek? Existují nějací podezřelí ze zrady, velezrady nebo kolaborace?

Role filozofie a společenských věd se musí změnit

Chceme-li pochopit novou roli filozofie v dnešní kultuře, tj. nejen její podíl na vzniku a rozšíření predátorského duchovního paradigmatu, ale především její schopnost toto skryté paradigma odhalit a prosadit paradigma biofilní, s životem kompatibilní, musíme nejprve odmítnout dnes všeobecně rozšířený antropocentrický předsudek.

Jeho podstatou je to, že člověk je považován za míru všech věcí a že společnost je jen diferencovaným souborem lidí s různými sociálními zájmy. Tento důraz na člověka, sociální struktury a zájmy, tj. úzký sociologický a politologický přístup dnešních společenských věd, je pro pochopení dnešní situace matoucí. Chybí v něm rozpoznání systémového konfliktu kultury s přírodou, pochopení práv a kultuře nadřazené kreativity Země.
…
Domnívám se, že nová evoluční ontologie by měla všem lidem ekologicky ohrožené kultury nedvojsmyslně povědět, že člověk zůstal částí Země, že neodpovídá za přírodu, kterou nevytvořil. Odpovídá za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi svým potomkům nevratně pustoší. Proto také – vyhroceně řečeno – úcta k Zemi musí být v biofilní globální kultuře hlubší, než byl tradiční respekt člověka k člověku i přátelství a spolupráce mezi lidmi a dílčími kulturami.

Filozofie však v globalizované kultuře nemůže teoreticky chápat jen člověka, jen malou část přírodního bytí. Aby správně pochopila člověka, musí adekvátně pochopit přírodu, širší tvořivý systém přirozeného bytí.

Ústava Země

Filosofický koncept ústavy země
Už téměř padesát let vyjadřují významní vzdělanci své obavy o další existenci lidstva a navrhují způsoby, jak zajistit jeho budoucnost.
Vedle systémového přístupu autorů Římského klubu se do tohoto úsilí svými iniciativami zapojila také OSN – komise H. Brundtlandové, Světová charta přírody, …
Většina deklarací těchto hnutí však není návodem na změnu, ale jen morálním přemlouváním, výčtem zbožných přání a seznamem chyb, jichž se lidé dopouštějí ve vztahu k přírodě.
…
Proto předkládáme tento návrh Ústavy Země, založený na ontologickém předpokladu, že lidská kultura není pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Vůči přírodě je kultura opozičním umělým systémem. Bude-li však nastavena biofilně, tj. tak jako příroda, bude se růst její svébytnosti vyvíjet žádoucím směrem. Kultura bude přírodu respektovat a vznikne vyšší úroveň vzájemné spolupráce mezi oběma různými systémy.

/ Zpravodaj

/ Štítky

/ Nejčtenější

Poslední 3 měsíce

Poslední rok

/ Archiv

/ Poslední komentáře