Jednou z nejkřiklavějších mezer v oficiálním mainstreamovém vyprávění o Ukrajině je způsob, jakým se američtí představitelé neustále otevřeně chlubí, že tato údajně nevyprovokovaná válka, kterou USA podporují jen z dobrého srdce, náhodou nesmírně slouží zájmům USA.
Léta jsem členem literárního spolku, kde většinu kolegů tvoří autoři žánru sci-fi. Není to sci-fi nijak bujaře technická, ze svého laického pohledu bych řekl spíše společenskokritická, se silným nádechem sarkastického humoru. Když se několika mým kolegům podařilo napsat povídky s tematikou, která se nejdéle do roka naplnila reálně (například že vesmírná stanice musela být uzavřena, protože kosmonautovi spadla do záchoda spona nebo že samočinný vchod univerzity nepustil dovnitř studenty), změnili naši scifisti definici žánru na re-pre (real prediction, reálná předpověď)… Jenže: mně jako literátovi sci-fi ani re-pre nic moc neříká. Bližší je mi žánr alternativní historie. Ne, že bych ji psal a vydával, ale občas si ji trochu promýšlím.
Policie používá od roku 2019 téměř 500 Octavií s nebezpečným útočným trubkovým rámem. Rámům chybí homologace pro provoz na pozemních komunikacích. Nyní Ministerstvo vnitra uzavřelo smlouvy na nákup 289 vozů Škoda Kodiaq s útočným rámem za celkem 453 milionů korun. Jeden kus luxusního SUV tak vychází na 1,6 milionů korun. Kverulant je přesvědčen, že soutěž byla předen připravena pro jediného zájemce a žádá Úřad na ochranu hospodářské soutěže, aby zakázku přešetřil. Kverulant také protestuje proti tomuto nákupu v době rekordních deficitů státního rozpočtu. Navíc policisté s rámy v minulosti úmyslně bourali do jiných vozidel. Dělo se tak často z banálních důvodů a už při tom zranili nejméně 12 lidí.
Přetisk textu Karla Kosíka Rozum a svědomí, předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny dovolené, strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace?
„Mluvit pravdu znamená zničit si kariéru.“
Dokud si budeme myslet o české vládě, že se jedná o vládu, která chce naplňovat vůli lidu, nikdy se nedobereme žádného výsledku. Je třeba pochopit, že se nejedná o českou vládu, ale o likvidační komando české státnosti a českého národa. Tento likvidační trend je dlouhodobý.
Žijeme v 21. století. Obklopuje nás svět podivuhodných a nepřeberných hodnot, ale i nevyřešených otázek a nevypočitatelných nebezpečí. Prožíváme je na území civilizace, zvané západní, od objevení a osídlování Ameriky Evropany též euroamerické nebo euroatlantické.
Pokud jde o západní civilizaci, někteří ji vidí v plném rozkvětu. Někteří však mluví o jejím soumraku a o sebezničujícím chování vedoucím k zániku.
Podle The Economist byly německé ekonomické a politické modely z velké části vnímány jako pevné a stabilní, na rozdíl od svodů takzvaného populismu Trump-Brexit. Dnes však, jak Economist naznačuje, se Německo může opět stát „nemocným mužem Evropy“.
Stala se neobyčejně závažná věc, podle mnohých znaků dokonce světového významu: ministr Blažek se setkal v restauraci s Martinem Nejedlým, někdejším poradcem prezidenta Zemana.
V Rusku nastalo po oznámení podivné smrti Jevgenije Prigožina ticho, možná by se dalo říci poddajné ticho. Média hlavního proudu i osobnosti se chovali mírně řečeno rozvážně. Ze známých osobností hned den poté však sepsal nekrolog filosof ALEXANDR DUGIN, v němž neskrýval své sympatie k zavražděnému.
Oboch starších vnukov sme tentoraz – v rámci našich každoročných prázdninových potuliek Slovenskom – odviezli až do najvýchodnejších regiónov vlasti. Napriek tomu (či práve preto), že len kúsok za našou východnou hranicou cerí zuby to najhroznejšie strašidlo… Len kúsok- kúsoček za takou krásou, akú vyčarili nedotknuté Poloniny. Dvanásťročných potomkov sme však s manželkou odviezli aj na Duklu a do Údolia smrti. Aby na vlastné oči videli, že sloboda i mier k nám po strašnej svetovej vojne prišla z východu. Ešte skôr, kým nejaký ministerský pomätenec (ako Jaroslav Naď), nevzdelaný úradník z „ministerstva vojny“, zblúdený aktivista Ľuboš Lorenz a jemu podobní zaslepenci alebo dezorientovaný najnovší falšovateľ histórie Boris Filan premaľujú červenú hviezdu na zelených tankoch na bielo.
Stanislav Novotný se ptá Michaely Kubátové Špryňarové na zneužívání dětí, propagaci LGBT ve školách a zásah neadekvátní sexuální výchovy do zdravého duševního vývoje dětí
Pjotr Dmitrijevič Lebeď byl dlouhá léta rektorem a mluvčím Kyjevsko-pečerské lávry. A zůstal jím i jako metropolita Pavlo po roce 2011. Z pravoslavných hierarchů na Ukrajině je dnes ten nejviditelnější. A pokud jde o vymezování se kanonické Ukrajinské ortodoxní církve (UOC) vůči Zelenského režimu, je zřejmě i ten nejopovážlivější. Je uváděn na webu Peacemaker jako protiukrajinský aktivista. Být na černé listině Peacemakeru představuje riziko smrti.
Všetci poznáme baróna Hastingsa Lionela Ismaya (prvého generálneho tajomníka NATO), ktorý hovorí o zmysle a účele NATO po jeho založení v roku 1949: „Udržať Sovietsky zväz mimo, Američanov vnútri a Nemcov dole.“ Jeho slová vysvetľujú niektoré veci, ale nie všetko. NATO bolo a je predovšetkým miestodržiteľom/guvernérom pre USA, kedysi v Európe, dnes celosvetovo. Oficiálne bolo poslaním NATO len chrániť Západ pred vojenskou mocnosťou, zvanou Sovietsky zväz (neskôr proti Varšavskej zmluve).
Vůbec jsem o nich nechtěl psát. Dokonce ani přemýšlet. Z toho mála, které jsem zaznamenal z médií jsem usoudil, že je tu dost jiných na to, aby zákon v dané podobě neprošel. Výjimečně jsem přeposlal text Lenky Procházkové na rozdělovník, kam jinak rozesílám odkazy na své vlastní. Přes všechny mé často provokativní teze jsem ještě nikdy neobdržel tak rychle tolik různorodých reakcí. Od „To je vedle Mahlera jediný chlap v té zlé parodii na stát“ přes „já si myslím – a to nejsem rozhodně žádný bigotní katolík – že se pí Procházková dočista zbláznila“ až po „naštěstí existuje ještě podzemní církev, do které se asi znovu ve svém životě vrátím, když ta všeobecná nálada k tomu směřuje“. Především mne ale následné diskuse s autory donutily se nad tématem zamyslet podrobněji.
Stanislav Novotný se ptá Petry Rédové, kdy zkolabuje náš zdravotní systém a kde lidé zjistí, na co mají nárok a jak ho získat
V dávném mládí jsem s přáteli rád zpíval písničku – Ze známých důvodů. Byla to doba radosti po setkání s Karlem Hálou, předtím s Ray Charles, doba naděje zamilovat se po uši a zapomenout na všechno, kromě čisté lásky. Ta v dalším mém životě se několikrát připomenula, aby mi pokaždé potvrdila aktualitu písně pro osobní život, veřejnost a varování našim žvanilům, kteří ignorují historická fakta a tím umožňují vést nás se smíchem na porážku podobně, jako jdou ovce k řezníkovi se svým mééé, mééé.
V posledních dnech vyšlo najevo, že politické strany vládní koalice se chystají drasticky omezit samosprávu českých veřejných výzkumných institucí (v. v. i.), tedy ústavů Akademie věd České republiky a řady dalších veřejných výzkumných institucí. Akutně hrozí, že veřejné výzkumné instituce utrpí nekompetentními zásahy svých zřizovatelů, mohly by být snadno zpolitizovány a některé z nich zlikvidovány. Veřejné výzkumné instituce, které jsou společně s vysokými školami základem pro mezinárodně konkurenceschopné hospodářství České republiky i pro vzdělávání a společenskou stabilitu, mají být nyní fatálně oslabeny a ohroženy likvidací!
V internetovém deník.cz byl uveřejněn článek Daniela Anýže polemizující s článkem o českém antropologovi Aleši Hrdličkovi ve Washington Post označujícím ho za rasistu.
Máme tedy dalšího rasistického vědce, někdejšího významného antropologa, který svými výzkumy rasistické teorie vyvracel. K tomu, aby je vyvrátil, musel udělat tisíce srovnávacích studií mozků různých ras. Co tedy vadí novinářům současného levicového směru WOKE? Vadí jim samotná metoda. Lidé se srovnávat nesmějí, je to zakázáno. Další ideologický zákaz, další krok k totalitě a středověkému temnu.
Komentář Milana Benkovského k událostem v roce 1968 a po nich …
O postoji zemí Blízkého východu k napjatým vztahům mezi Západem a Východem pro ParlamentníListy.cz zasvěceně hovoří Miroslav Belica, arabista, který působil v různých diplomatických funkcích na ambasádách Česka i bývalého Československa.
Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti – bylo velmi prozřetelné…), nedodržování vojenských dohod a riziko snížení odběru zbraní, což je i pro rozpočet velmocí kšeft, který se nedá ohrožovat beztrestně. Zejména jedná-li se o zbraně nejdůležitější: zbraně jaderné.
Samarkand, Uzbekistán – Historický Heartland – neboli Střední Eurasie – již je a bude hlavním bojištěm nové velké hry mezi Spojenými státy a strategickým partnerstvím Číny a Ruska.
Jak médiím oznámil publicista Jan Rejžek, ve čtvrtek 17. srpna zemřel v nemocnici v Praze Jiří Černý, muž pracovitý, mimořádně talentovaný, vážený, ale oficiálními kruhy jaksi trvale přehlížený. S jednou výjimkou – po Listopadu dostal nabídku stát se ministrem kultury ve vládě Petra Pitharta. Jiří tu nabídku nepřijal.
Jednou ze základních zásad Charty OSN je ochrana svrchovaných práv států. Od roku 1945 však pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN (Sovětský svaz/Rusko, Francie, Spojené království, USA a Čína) důsledně používá vojenskou sílu, aby toto pojetí narušilo. A přestože akty záboru území jsou stále vzácnější, pokračující vojenská nadvláda umožňuje imperialismu dále se projevovat prostřednictvím ekonomické, politické a kulturní kontroly.
Na celých dvou stranách Kavárny v sobotní MF Dnes (8.4.2006) artikuluje Václav Klaus své chápání fenoménu, který nazývá evropeismus. Text působí jako úpěnlivý pokus objasnit a zdůvodnit myšlenky, pro které člověk nad míru zdvořilého poklepávání na rameno širší pochopení nenalézá. Nicméně mne zaujal Klausův ne právě triviální nástin evropského hodnotového systému. Dále jeho způsob argumentace – když ne obsahem, pak jistě formou i řadou postojů opakuje mnohá schémata v českých diskusích obvyklá. A konečně, mimo jakoukoli pochybnost nepatřím mezi intelektuální fellow travellers, kteří v tomto světě získávají tak velkou moc ho formovat, jakou by nikdy na domácí scéně získat nemohli. Zastávám-li tedy názory od něho odlišné, je to vysvětlitelné jedině mým smutným intelektuálním defektem a charakterovou vadou.
Quincy Institute svolal v květnu na tři online zasedání pracovní skupinu předních odborníků pro evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku, aby diskutovali o postoji evropských zemí k válce na Ukrajině, o „snižování rizik“ ve vztazích s Čínou a o možnostech samostatného evropského přístupu k těmto otázkám.
O ruských chybách víme vše, zatímco o Západních, včetně těch českých se zásadně mlčí. Děláme-li všechno správně, proč jsme ty věčně opilé a špatně vyzbrojené ruské mužiky už dávno neporazili?
To, co senátor Menendez požaduje, není nic jiného než měkký převrat provedený dobrovolným zvrácením nedávných úspěchů Kyrgyzstánu v oblasti „demokratické bezpečnosti“ pod Damoklovým mečem „bezpečnostních a ekonomických“ důsledků, pokud se to odváží odmítnout.
Na internetu se najde všechno. Taky portál nazvaný Novinky. Snad denně tam píše jistý Saša Mitrofanov. Není komentáře, kdyby v něm nezaznělo jméno Babiš. Saša je Babišem posedlý. Tak třeba dnes (10. srpna 2023): Titulek jeho komentáře zní: On prý zase bude vládnout Babiš. Saša přemítá, proč vlastně ten Babiš má pořád tolik preferencí.
Pokaždé, když se za posledních 18 měsíců zdálo, že se ukrajinská válka blíží k finále, které se rovná porážce a kapitulaci Kyjeva, byli jsme překvapeni další eskalací iniciovanou USA, která mění povahu konfliktu a slibuje novou a vleklou fázi bojování.
Dnes, kdy jsou zbytky Berlínské zdi pomalované obrázky Honeckera líbajícího se s Brežněvem na znamení, že zlá doba rozdělených měst je dávno pryč, vzpomínám na dnešní zdmi a celními budkami rozdělená hlavní města jako je řecko-turecká kyperská Nikósie – anebo izraelský Jeruzalém či bosenské Sarajevo, kde jsou dráty mezi lidmi stejné krve, které ovšem dělí odlišné náboženství. O jedné zbrusu nové devítimetrové zdi na americko-mexické hranici nemluvě. Nejnovějším Berlínem a posledním výkřikem dneška je pak ukrajinské město Bachmut na jehož jižním předměstí leží obec Kliščivka a mezi nimi jsou dvě řady zákopů, kde na sebe už dva měsíce navzájem míří vojáci v drtivé většině téhož jazyka i vyznání, z nichž mnozí by dnes možná byli rádi, kdyby mohli jít domů, zatímco by zde místo fronty vyrostla nějaká nová čtyřmetrová zeď. Protože, jak dnes zjišťujeme, proti válce horké je ta studená ještě pořád menší zlo…
Ještě za ministra Lubomíra Metnara (ANO) uzavřelo ministerstvo obrany miliardovou smlouvu na dodávku tisícovky pravděpodobně pětkrát předražených kulometů MINIMI. V dubnu 2022, tedy již za ministryně Jany Černochové (ODS) byla cena za kulomety navýšena z 1,1 miliardy na 1,5 miliardy. Nákup proběhl bez výběrového řízení a kulomety nedodává belgický výrobce, ale překupník CB SERVIS CENTRUM. Kverulanta zajímají podrobnosti o nákupu, zejména jednotková cena. Ministerstvo obrany včele s Janou Černochovou mu je však odmítlo poskytnout. Překupník, který kulomety dodává si to prý nepřeje.
Polsko bylo jedním z nejvstřícnějších zastánců vstupu Ukrajiny do NATO a rostoucího zapojení NATO do války, od poskytování tanků až po stíhačky. Vzhledem k tomu, že šance Ukrajiny na rychlý vstup do NATO slábnou a její vyhlídky na vítězství ve válce se rozpadají, hovoří se o hrozbě, že by Polsko mohlo zasáhnout příměji, aby přivedlo Ukrajinu do NATO nebo NATO na Ukrajinu.
Svůj komentář o změnách, které tento týden proběhly na Ústavním soudu ČR začnu asi netradičně: literárně-politickým exkursem. Díla spisovatele Michaila Bulgakova (1891 – 1940) byla po většinu jeho života zakázaná a on sám se dopustil předpovědi, že nikdy nenastane taková doba, kdy by byla povolena navždy. Skuteční umělci jsou většinou dobří proroci. Bulgakovův nejznámější román (který autor po jeho vzniku v roce 1930 pro jistotu spálil, načež ho znovu psal až do roku 1936) byl v Sovětském svazu ve zcenzurované verzi povolen až za třicet let (1966), necenzurovaná verze směla vyjít až za dalších třiadvacet let (1989), načež byl na Bulgakovově rodné Ukrajině dalších čtyřiatřicet let povolen – aby byl letos tamtéž vyškrtnut z učebnic a vyřazen z knihoven (i se svým autorem a většinou všech autorů píšících v ruském jazyce, v kterém byla shodou okolností vychována i dnešní hlava Ukrajiny Vladimir Zelenskyj…).
Převrat v západoafrickém státě Niger 26. července a rusko-africký summit následující den v Petrohradu se odehrávají na pozadí multipolarity světového řádu. Zdánlivě nezávislé události, nicméně zachycují ducha naší transformační éry. Celkový obraz – africký summit pořádaný Ruskem ve dnech 27. až 28. července představuje velkou výzvu pro Západ, který se instinktivně snažil tuto událost bagatelizovat poté, kdy nedokázal lobbovat proti setkání suverénních afrických národů s ruským vedením. 49 afrických zemí vyslalo své delegace do Petrohradu, sedmnáct hlav států cestovalo osobně do Ruska, aby projednali politické, humanitární a ekonomické otázky. Pro hostitelskou zemi, která je uprostřed války, to byl pozoruhodný diplomatický úspěch.
Psát vládní dokumenty typu bezpečnostní strategie bývá nevděčná záležitost. Třeba proto, že představují souhrn závěrů analýzy, jež není součástí daného dokumentu. Vždy pak hrozí nebezpečí, že se najde nějaký šťoural, který bude tvrdit, že tento dokument byl sepsán bez věcné analýzy, že taková analýza prostě neexistuje. To by ale text bezpečnostní strategie nebyl výsledkem věcného studia, ale literárním cvičením, sbírkou věcně neukotvených frází. Nebezpečí takovéhoto pohledu provází i nejnovější Bezpečnostní strategii České republiky 2023 (dále BS 23), kterou vláda přijala před několika týdny.
Stanislav Novotný se ptá Dušana Lukášika, iniciátora petice Mor ho!, kde je hranice, kdy lid může povstat proti nezodpovědné vládě, která odstraňuje demokratický řád lidských práv a základních svobod
Mezi kandidáty na vyznamenání Řádem Bílého lva k 28. říjnu 1998 byl i Helmut Zilk, penzionovaný starosta města Vídně, bývalý intendant rakouské televize a jeden z nejagilnějších přátel Československa.
V pátek 23 října ve 13:30, pět dnů před slavnostním předáním, prezident Václav Havel Zilkovo vyznamenání odvolal. Havlův mluvčí Ladislav Špaček to zdůvodnil vlivem závažných informací.
Bitva o Rabotino se dost možná zapíše do dějin rusko-ukrajinského konfliktu jako novodobá verze bitvy o Prochorovku, která se odehrála 12. července 1943 mezi německou a sovětskou armádou. U Prochorovky sovětská obrana zlomila páteř německému pancéřovému útoku. Vypadá to, že podobná situace se dnes odehrává v okolí vesnice Rabotino, kde ruští obránci bojují s ukrajinskými útočníky v obrněných vozidlech americké a německé výroby.
Základní chybou politického a vojenského vedení Západu po rozpadu SSSR bylo podcenění ruské mentality. Za existence SSSR se přistupovalo k problému jeho rozpadu a oslabení ve velkém měřítku, studiem země se zabývaly celé instituty a výsledek byl ohromující: SSSR se rozpadl, USA vyhrály studenou válku, šance na získání přírodních zdrojů se staly oslepujícími. Euforie z geopolitického úspěchu představuje příčinu ztráty ostražitosti.
Toto je drobný střípek, nezodpovědný příspěvek do všeobecného měnlivého pohledu na Milana Kunderu. Vychází z mého několikerého setkání s jeho dílem a ději okolo… To první odehrálo se v šerém dávnověku, v roce 1970, kdy jsem si vystál čtvrteční frontu na české vydání Směšných lásek, o nichž se šířily zvěsti… k čemuž nepochybně přispělo, že Slováci byli rychlejší a vydali je již v roce 1967. A lásky… i mé byly směšné… v jiném prostředí, trochu jinak… nepochybně takových bylo a je u každého… toužil jsem je sepsat. Naštěstí nesepsal. Milan Kundera to udělal za nás…
Pro pořádek:
Narodil jsem se na Ukrajině, studoval v Rusku a pracoval v Americe jako výzkumník laserové fúze a profesor matematiky a fyziky. Ve všech třech zemích mám příbuzné a přátele a posledních 35 let se ze všech sil snažím, aby se stali mými přáteli, partnery, nebo dokonce spojenci. Místo toho jsou nyní všechny tři země ve válce, i když někteří nazývají válku USA pouze válkou „v zastoupení“.
Vypadá to jako naprosté selhání mého úsilí, ale doufám, že toto krátké shrnutí trochu rozptýlí mlhu války, což by mohlo pomoci při hledání cesty, jak se vyhnout nejhoršímu scénáři.
Bidenova administrativa uskutečňuje plán, jak vtáhnout Tchaj-wan do přímé vojenské konfrontace s Čínskou lidovou republikou. Plán má mnoho podobností se strategií, která byla použita na Ukrajině, kde bylo Rusko podníceno k invazi v reakci na rostoucí ohrožení své národní bezpečnosti. V tomto případě očekává, že Peking bude reagovat na rostoucí problémy své územní celistvosti ze strany americké administrativy a jejích politických spojenců působících na Tchaj-wanu.
V Polsku se mnozí obávají, že země nevyhnutelně směřuje k přímému zapojení do války na Ukrajině, a to nejen kvůli tomu, že ji k tomu tlačí USA, ale také kvůli předvolebním zájmům vládnoucí koalice. Polský Niezależny dziennik polityczny tedy tvrdí, že Varšava čeká pouze na odpovídající objednávku z Ameriky. Z tohoto úhlu se publikace zabývá zejména nedávnou návštěvou ministra obrany Mariusze Blaszczaka ve Spojených státech.
Po dotazích čtenářů reaguji na dnešní (29.7) příspěvek profesora medicíny a kardiologa Josefa Veselky (1965) – Diagnóza: Proč stojí za to znovu se vyjadřovat k válce na Ukrajině.
V březnu před třiceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös Třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. „V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné“ (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).
Jednou možná nějaký snaživec napíše nový tolkienovský epos: Cesta českého elfa do Mordoru a zase zpátky. Zatím si ale ti, kterým ještě aktuální válka nevzala všechen mozek a srdce, vyprávějí tenhle vtip: „Víš, proč Fialovi policajti nevpustili Pavljučenkovovou na naše území? Protože měla v batohu raketu!“
Zásadní změna, která umožní soukromníkům sáhnout si na půl bilionu korun z českého zdravotnictví. Tak popsal poslanec SPD a ostravské lékař Jan Síla návrh, které na začátku prázdnin prošel Poslaneckou sněmovnou. Pod rouškou novely zákona o pobytu cizinců se podle něj pětikoalici podařilo otevřít něco, o co kdysi marně usiloval i ministr Julínek.
Ministr Ivan Bartoš připravil metodiku, která má připravit o peníze média, která označuje jako konspirační či dezinformační. Sám tomu říká „Vypustit kachnám rybník“.
Dlouholetý expert na média a PR Vadim Petrov ale hovoří spíše o praktikách, připomínajících komunisty před rokem 1989.
Pane Běhunčíku: Poslední odstavec tesat do kamene.
Pan Rychlík u mne ztratil punc historika, když v televizním vystoupení o ukrajinských dějinách vynechal vyvraždění 70-ti tisíc Poláků ukrajinskými…
Cituji druhý odstavec projevu paní Lenky Procházkové : "Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat…
...připadne mi nemístné řešit tuto problematiku v kontextu nějakých 80 let soužití německých rodů s českou populací. Asi musíme počkat…
Jsem také pravoslavný a otce Fejsaka dobře znám. Je to jak píšete. Ale protože znám též zákulisí, mohu to doplnit.…