Česká kulturní fronta se náhle vzbudila. Po 33 letech…

5. června se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Vladimír Řepa: Racek má zpoždění. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.

Rodinova cesta Slováckem

Mám před sebou pěknou knížku, která vznikla v Brně a je z půli o Praze. A z půli o Moravském Slovácku, o Hodoníně, o Hroznové Lhotě. O Brně je tam jen pár vět. Brněnští radní i podnikatelé a intelektuální smetánka neprojevila totiž o francouzského sochaře Rodina zájem, bylať tehdy, koncem devatenáctého a z počátku dvacátého století z valné míry německy orientovaná, s německými, či rakouskými kruhy uměleckými spjatá. A návštěva Auguste Rodina byla ryze český politický tah, kterým pražský spolek Mánes, mladočesky naladěn, chtěl posílit svou nezávislost na německém politickém a uměleckém světě…

Dostojevskij, sodomské ideály a my

Z více stran se dovídáme, jaké problémy jsou na Západě s výukou o Dostojevském. Například na Univerzitě v Miláno-Bicocca a na některých dalších univerzitách. Konkrétně v Miláně zákaz kurzů „znepokojivě ruského Dostojevského“ přece jen nakonec odvolali. A čtyřsekční kurz, jehož jedna část pojednávala také o problematických Bratrech Karamazových, se za velkého zájmu veřejnosti konal. Při hlasování akademiků Dostojevskému prý nejvíce prospělo, že byl odsouzen k pobytu v sibiřském pracovním táboře za ruského carského režimu.

Architektura jako obraz doby

Historická zástavba žije vedle té moderní dál, dokonce intenzivnějším životem než dříve. Historickým jádrům našich měst zůstaly nejen tradiční funkce z doby předmoderní, ale jako magnet přitahují novou náplň vyplývající ze současného života. Moderní doprava se někdy těžko vyrovnává se spletitou sítí uliček i ulic, ale atmosféra jejich prostorů nám zřejmě stojí za námahu, protože je nám v nich dobře.

České dějiny 1: Století dvacetiletek

Nemáme dějiny. Velké dějiny zemí Koruny české nakladatelství Paseka končí rokem 1945. Dál už máme namísto Moderních dějin české státnosti jen krotké konsensuální monografie a hlavně lidovou tvořivost. Z několika svých textů, které zcela jistě konsensuální nejsou, jsem sestavil seriál věnovaný kritickým historickým epizodám. První díl představuje vzorce, které naše dějiny opakovaně formují.

Prepisovanie dejín v USA?

Redakcia Slova ma oslovila otázkou, či aj v USA sa, podobne ako v Európe, prepisujú dejiny druhej svetovej vojny. Pokúsim sa odpovedať. Moja odpoveď nebude založená na prieskumoch verejnej mienky ani na analýze vyučovania dejín na rôznych stupňoch, budem iba prezentovať svoje osobné dojmy získané životom v tejto krajine.

Problémy současné architektury 1

Architektura je kamenné paradigma své doby – charakterizuje ji beze slov, o to přesněji. Smyslem architektury je vymezovat našim smyslům dostupné prostory z nekonečného univerza, které našim smyslům uniká. Tímto způsobem architektura vytváří životní prostředí pro civilizovanou společnost. Architektura a civilizace vznikly současně a v těsném sepjetí se dále vyvíjejí: teprve na místě usedlá, bydlící společnost může vytvářet civilizaci. Kočovníci mohou mít vyspělou kulturu – hudbu i výtvarná umění – civilizace je pro ně nedostupná.

Kdo je Alexandr Dugin?

Když byla zavražděna dcera Alexandra Dugina Darja, česká média posměšně psala, jak Dugin lkal u její rakve, že její první slovo byla vlast. A znovu o něm mluvili jako o Putinově Rasputinovi a prý pohřeb zneužil ke kremelské propagandě. A ministryně Černochová napsala svůj slavný tweet: … toto jsou skuteční vrazi a váleční štváči. A není mi líto ani dcery, ani truchlícího otce.

Nacionalismus jako řešení

Původní text: Britské listy 11. únor 2013, převzato z janyr.eu, 1. červenec 2017 Možná to někomu, vzhledem k mým častým komentářům na adresu národa, bude znít jako ironie. Není. Stále více se utvrzuji, že naším akutním i chronickým problémem není přebytek, ale naopak...

Já, Nikita Sergejevič Michalkov…

V evropských velkých médiích se reakce dnes už legendární postavy světového umění Nikity Michalkova na opatření Rady Evropy, kterým ho zařadila na sankční seznam EU, vůbec neobjevila. A pokud se někde zcela výjimečně objevila, tak parafrázovaná ve dvou třech větách. Michalkov otevřený dopis sepsal koncem ledna po návratu z nemocnice, kde se léčil zřejmě s koronavirem a komplikacemi s ním spojenými.