Přetisk obsáhlého eseje Miroslava Dolejšího z října 1999 vyšel na webu Čítárny pod titulkem „Miroslav Dolejší. Po 19 letech v komunistickém vězení popsal skutečné události 17.listopadu 1989“ dne 1. 8. 2025.
Nepřinášíme ho zde kvůli informativnosti obsahu, odporuje našim publikačním zásadám, ale jako výmluvný dokument doby před čtvrt stoletím – včetně aktuálního úvodu Čítáren.
Právě před 80. lety, 2. září 1945, kapitulací poslední země Osy Berlín-Řím-Tokio, Japonska, skončila poslední světová válka.
Ze všech veřejných oslav mého dětství se mi do paměti nejvíc zaryly oslavy, kdy od konce 2. světové války (tehdy, kdy nejbližší válka byla totálně mimo náš dohled – až v Afghánistánu – jsme říkali zkrátka „od konce války“) uplynula přesná polovina – 40 let. Byl rok 1985. Dnes se ta doba podává jako nepoměrně strašnější čas než ten náš, a v něčem jistě strašný byl – zejména v tom, že se střílelo na ty, kdo chtěli bez povolení překročit hranice (to byl nakonec jediný důvod, proč po pádu režimu padly odsuzující rozsudky pro řadu tehdejších východních vůdců – protože to byla jediná věc, v nichž se jejich praktiky od těch západních opravdu markantně lišily).
Připomínka těhle událostí se dnes v médiích vyskytuje prakticky výhradně v kontextu válečného štváčství proti Rusku. „Ruský imperialismus nás může obsadit i potřetí,“ zní zaklínadlo. Je nesmyslné. Zkušenost s pastí, ze které SSSR vyvázl jen díky inkompetenci našich politiků, si Rusové zcela jistě nebudou chtít zopakovat. Pokud by to mělo být nezbytné, inkompetenci těch současných vyřeší pár Sarmaty a Orešniky.
Tyhle dva texty jsem publikoval před sedmi lety u příležitosti příslušných výročí a později i na Disputu ve svém seriálu České dějiny. Dnes je publikuji znovu, neboť mimo popisu historických událostí jsou také výmluvným svědectvím o úrovni domácí politické scény, která se od těch dob nejen nezvýšila, ale naopak propadla ještě hlouběji. A také protože nabízejí srovnání: jestliže v roce 1968 byla jejich nereálným naivním cílem svrchovanost státu, je reálným cílem těch dnešních jeho naprosté podřízení.
Severoatlantická aliance (NATO) ztratila deklarovaný důvod vzniku a existence ihned po zániku bipolárního světa, k čemuž došlo rozpuštěním Sovětského svazu (SSSR) a stejně tak rozpuštěním Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955 jako reakce SSSR a jeho satelitů na ustavení NATO, ke kterému došlo o šest let předtím, v roce 1949.
Severoatlantická aliance, jak je ostatně vidět zejména od roku 1999, od agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii, po rozpuštění SSSR a zániku Varšavské smlouvy nezanikla. Pokud by si někdo počátkem devadesátých let minulého století snad položil otázku (západní média hlavního proudu něco takového ani nenapadlo), z jakého důvodu setrvala již nepotřebná NATO při své existenci, nedostalo by se mu pochopitelně pravdivé odpovědi, ale tvrzení, že se NATO osvědčilo jako ochránce bezpečí, což nemůže vadit ani v situaci, kdy nebezpečí pominulo. Co kdyby se zrodilo nové nebezpečí? Nezrušíme přece převoznictví přes řeku jen proto, že řeka nenávratně vyschla. Nepřestaneme chodit do kavárny jenom kvůli takové bezvýznamné maličkosti, že kavárnu zrušili a demoliční četa je již na cestě. To dá západní rozum, že? Tak nějak angažovaně by možná zněla argumentace ve prospěch zachování NATO, třebaže by k ní byla připojena i povinná doložka o demokracii, svobodě a dalších vznešených hodnotách, které byly už v těch časech tiše na ústupu. Pokud se vůbec stačily u NATO kdy ohřát.
Současná exploze rusofobie v západní polovině Evropy, jíž jsme od počátku devadesátých let 20. století součástí, připomíná meziválečnou atmosféru evropského Západu, v níž se formovaly síly, které se chtěly opět pustit do koaliční války proti Rusku (Sovětskému svazu). Nakonec se této úlohy chopil německý nacismus pod vedením Adolfa Hitlera.
…
… dokud Hitler anektoval země, hlavně slovanské, na východě a jihovýchodě Evropy nebo se k těmto výbojům chystal, zůstávaly západní demokracie téměř v klidu. Ono „téměř“ spočívalo pouze ve dvou věcech. Tou první byly obavy, aby se náhodou „vůdce“ nerozhodl zaútočit i na Západě. Druhým zdrojem jistého mírného nesouhlasu byl fakt, že poměrně brzy se jich Hitler přestal ptát na názor. To se Londýna a Paříže dotýkalo. Jinak v podstatě vůbec nic.
Obsah:
Blahopřeji vám ke Dni kosmonautiky, svátku, který spojuje všechny generace občanů země. A samozřejmě nejvřelejší slova patří průkopníkům, veteránům raketového a kosmického průmyslu, kteří svou nezištnou prací položili tradice čestné služby vyvolené věci, vlasti a lidu, uvedl prezident Putin ve svém blahopřejném poselství k dnešnímu Dnu kosmonautiky.
Tento den jsme si tradičně připomínali a na Východě od nás a od našeho nového přítele na život a na smrt si připomínají osobu, díky které tento svátek existuje. Jurij Gagarin je světu znám jako kosmonaut č. 1. Málokdo však ví, že své první činy vykonal během Velké vlastenecké války, jejíž moderní forma nabývá již své podoby i mimo Rusko.
Trump směřuje k obnovení impéria – Tradice americké antiaristokracie – Multipolární svět 4+0 – Trump chce udržet USA jako přední mocnost – Vojenskoprůmyslový komplex versus technofeudální vrstvy – Hegemonie 4 autoritářských států – Exponenciální růst a inovační potenciál – Úpadek akademického prostředí: případ Tomáš Mikolov – Evropská společnost inovační potenciál blokuje – Evropská průmyslová civilizace – Nástup neoliberalismu – Technologický vývoj k rozvoji člověka – Kauza Ševčík a stav akademického vzdělání – Nalézt politické řešení úpadku – Příčiny – nástup finanční oligarchie, militarizace – Endoparasitismus – Potlačení investičních příležitostí – – Využití nadbytečného kapitálu a destruktivní role rivality – Kontinuita aristokracie – ne armáda, ale političtí aktivisté – Cla USA – Čína – ČR nemá možnost vývozu investičních celků – Politická změna – manipulace, líbivost a nedůslednost – Prohlášení k volební kampani, internetové stránky – Volební vyhlídky – Hrozí nám antidemokratismus a technoautoritářství? – Politické téma AI? – Koloniální zátěž západní Evropy a střední Evropa – Pozitivní přínos původní ODS – Kuponová privatizace – Řízení a rozklad z vnějšku? – Rozpad SSSR – 1989: imaginace západní Evropou – Likvidace naší konkurence – Projekt kritického odborného časopisu – Potřebná geopolitická revolta, marxismus
5. října 2024 bylo 65. výročí zavraždění zakladatele Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Stepana Bandery spáchané KGB v Mnichově v tehdejším západním Německu.
Datum uplynulo bez zmínky. To může odrážet, jak předchozí veřejné připomínky života a smrti nacistického kolaboranta Bandery – všeobecně uznávaného jako otce ukrajinského nacionalismu – v Kyjevě vyvolaly značné kontroverze a odsudky ve střední a východní Evropě, zejména v sousedním Polsku.
Spoluúčast Bandery a fašistických hnutí, která během druhé světové války založil, je dobře zdokumentována. Jeho vliv na moderní ultranacionalistické a neonacistické frakce na Ukrajině, jako je pluk Azov, byl uznán i v mainstreamových médiích.
Vyjadřujeme svůj hluboký nesouhlas s výrokem Danuše Nerudové 16. března 2025 při debatě Otázky Václava Moravce v České televizi o osvobození Československa, že „tuto zemi osvobodili Američané“. Tento výrok je nepravdivý, zkresluje historii a uráží památku statisíců vojáků, kteří přinesli oběť při osvobození Československa.
…
Je nepřijatelné, aby veřejní činitelé bez zábran šířili nepravdy o dějinách a tím manipulovali veřejným míněním. Osvobození Československa nebylo dílem jediné armády, ale Rudá armáda nesla hlavní tíhu bojů a přinesla největší oběti. Naší morální povinností je připomínat skutečnou pravdu o osvobození Československa. Jakékoliv pokusy o přepisování historie a zamlčování role Rudé armády jsou nepřijatelné a nebezpečné.
Obsah:
Pro ty mladší: osmdesátá léta minulého století charakterizovalo schizma mezi rigidním ideologickým establishmentem Komunistické strany a širokým očekáváním ekonomických i politických změn ze strany obyvatelstva. Příslušníkům establishmentu šlo – z jejich perspektivy – nejen o udržení teplých pozic, ale de facto přímo o kejhák: cesty, kterými se k moci dostali a u ní držely se daly sotva obhájit a atmosféra ve společnosti pro ně nevěstila nic dobrého.
Obranu viděly v ideologické práci s masami a v cenzuře. Mainstreamová média jednotně vykreslovala Západ jako úhlavního nepřítele provádějící ideologickou diverzi prostřednictvím buržoazní propagandy šířené nepřáteli socialismu s cílem násilím svrhnout socialistické zřízení a nastolit kapitalismus. Efekt byl omezený; Západ se vyznačoval příkladným životním standardem, mírou svobod a ideou lidských práv a snaha o násilné svržení režimu se dala doložit jedině prázdnými slovy.
„Hodiny jdou pozpátku, je tu mrtvý vzduch, je tu něco v nepořádku, lítá tady zlý duch: Tohle přece není žádné bydlení, tohle je k zbláznění, ale k bydlení to není…“ To je písnička Voskovce a Wericha, kterou zpívám dost často. Ne doslova, ale přeneseně. Bylo kolem jedenácté, a do sedmé večer, kdy nás čekala návštěva Rudolfina, jsme měli čas. Volný pražský čas pro dva venkovany, Martina (vedoucího exportu velké mimopražské firmy, který Prahou většinou profrčí v taxíku cestou na letiště) a mě (kdysi sice částečného Pražáka, ale dnes Hradečana, který se v Praze vyskytne cca jednou za měsíc, povětšinou za účelem pracovní schůzky) jsme se při příležitosti werichovského jubilea rozhodli investovat do prohlídky vily na Kampě, kde kdysi bydleli V i W a v níž jsme od jejího zpřístupněné před osmi lety ještě ani jeden nebyli.
Rusko vojensky zasáhlo na Ukrajině s cílem denacifikovat zemi. Podle Západu však na Ukrajině žádní nacisté nejsou. Rusko chce zemi napadnout a anektovat. Toto vzájemné zpochybňování způsobilo, že ruská speciální operace přerostla v otevřenou válku.
Řada totožných incidentů v Pobaltí od roku 2005 a v Evropském parlamentu od roku 2016 však ukazuje, že nejde o nedorozumění, ale o promyšlenou strategii ze strany NATO.
NATO právě zmobilizovalo 53 států, aby se postavily proti přijetí tradiční rezoluce OSN proti oslavě nacismu.
…
Dnes mohou na Ukrajině vykonávat moc neonacisté, „integrální nacionalisté“, aniž by to vzbudilo sebemenší námitky Západu. Nepostřehneme, že jejich ústava jako jediná na světě v článku 16 uvádí, že „zachování genetického dědictví ukrajinského národa je povinností státu“. Nevšímáme si, že Volodymyr Zelenskyj ukončil svůj mandát před osmi měsíci a nezákonně se drží u moci bez voleb. Zákaz opozičních politických stran a pravoslavné církve si vykládáme jako ustanovení k potlačení ruské infiltrace. Ignorujeme čistky v knihovnách. Teprve si začínáme uvědomovat exodus ukrajinského obyvatelstva a masové dezerce z jejich armády.
Rozhovor o tom, jak tajné služby manipulovaly dějinami, jejich dramatické snahy o změnu historie a má v sobě i československou stopu. Abwehr pod vedením Hanse Ostera se snažil odstranit Hitlera a nastolit právní německý stát. Před Mnichovskou dohodou v roce 1938 vyslal delegaci do Prahy s cílem setkat se s prezidentem Edvardem Benešem a požádat ho, aby odmítl dohodu, která by výrazně posílila Hitlerovu pozici v Německu. Beneš však tuto schůzku odmítl, což nakonec vedlo k oslabení možností německého odporu proti Hitlerovi a zpečetilo jeho vzestup. Plány na atentát tak zhatila nejen Mnichovská dohoda, ale i neúspěch v roce 1944. Naopak Churchillova tajná operace Special Operations Executive v roce 1941 dokázala Hitlera přesvědčit, že Británie uzavře mír, pokud Německo zaútočí na Sovětský svaz. Tímto krokem však Sovětský svaz získal sílu, která po válce vedla ke vzniku studené války – nového konfliktu mezi Východem a Západem. Československo se po válce stalo jedním z klíčových bojišť tohoto konfliktu, když v roce 1948 komunisté za podpory Sovětského svazu převzali moc, čímž se země definitivně stala součástí východního bloku a symbolem důsledků tajných her mezi mocnostmi.
– Provokace na Národní třídě
– Scánáře
– SSSR – USA – Malta
– Sovětští zpravodajci a analytici
– Perestrojka, SSSR a Německo
– SSSR a jeho kolonie
– Tlak SSSR na změnu režimu
– Generál vladimír Michajlovič Žukaj a David Rockefeller
– Důsledky – Qui bono
– Politika je vždy konspirace
– Zkorumpovaná ekonimika
– Světu vládnou tajné služby
– Archivy tajných skužeb a bývalí agenti
– Dohody a spravedlnost
– Ruzumět Samotové revoluci podle výsledků
– Naše vnější závislosti
– Ze správců se stali vlastníci
Zasvěcený referát ing. Pilmaiera o historii Ukrajiny od začátku 20. století, jejích hranicích, národnostním a etnickém složení, banderovském hnutí, ukrajinském hladomoru, ale také o rozpadu SSSR a jeho mezinárodních souvislostech. A o vytvoření nového média a nové politické síly.
U příležitosti summitu k 75. výročí založení NATO, který se tento měsíc koná ve Washingtonu, pozval Quincy Institute přední odborníky a praktiky, aby se zamysleli nad minulostí a budoucností aliance.
Sympozium začíná úvodním slovem Anatola Lievena, který působí jako ředitel programu Eurasie v Quincy Institute.
Následující příspěvky představují širokou škálu pohledů, od těch, kteří se přímo podíleli na činnosti evropských bezpečnostních institucí, jako je bývalý stálý zástupce při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) Rüediger Lüedeking a bývalý velvyslanec Spojeného království při NATO Sir Adam Thomson, až po vědce, kteří se zasazují o zásadnější přeorientování aliance NATO, jako jsou James Carden a Joshua Shifrinson.
Operace „Bagration“, kterou Rudá armáda spustila 22. června 1944, byla dnem D na východní frontě. Svým rozsahem, velikostí, měřítkem a dopadem se jednalo o vojenský úspěch, který neměl ve druhé světové válce obdoby.
Navzdory koordinaci operace Bagration s Dnem D a navzdory jejímu nevýslovnému vojenskému a strategickému významu o ní během oslav 75. výročí Dne D v severní Francii v roce 2019 nepadla ani zmínka.
Varšavská smlouva, jak se jí říkalo na Západě, vznikla v roce 1955 a zahrnovala SSSR a řadu jeho sousedů. Západ ji popisoval jako předstíranou smlouvu obětí zemí podrobených sovětským expanzionismem; SSSR ji popisoval jako dobrovolný bratrský svazek socialistů. To jsou však propagandistická prohlášení, která mají s realitou jen málo společného.
Poprvé je svět svědkem zločinu proti lidskosti v přímém televizním přenosu. Spojené státy a Izrael, které již dávno spojily své síly, budou pohnány k odpovědnosti za masové masakry spáchané v Gaze. Všude kromě Evropy stahují spojenci Washingtonu své velvyslance z Tel Avivu. Zítra učiní totéž ve Washingtonu. Vše se děje stejně jako při rozpadu SSSR a skončí to stejně: ohrožena je samotná existence amerického impéria. Proces, který právě začal, nelze zastavit.
Viděli jsme zločiny NATO, ale proč potvrzovat naše přátelství s Ruskem? Nehrozí, že se Rusko bude zítra chovat stejně jako NATO dnes? Nenahrazujeme jednu formu otroctví jinou?
Při odpovědi na tuto otázku bych využil své postupné zkušenosti poradce pěti hlav států. Všude mi ruští diplomaté říkali: jste na špatné cestě: jste odhodláni hasit jeden požár tady, zatímco jiný se rozhořel jinde. Problém je hlubší a širší.
Není jen Sachs, Walt, Hudson, Buchanan…, existují i jiní a jsou i v Rusku. A jejich analytické a esejistické články se kvalitou vyrovnají jmenovaným. Akorát alternativní weby v České republice většinou přebírají Američany. Důvody jsou především taktické. Různí strážci svobody, kteří nás tak vehementně ochraňují před ruským vlivem, se totiž renomované americké zdroje a autory zpochybnit neodvažují.
Jako člověka, který se odjakživa zajímá o národnostní menšiny, mě kdysi potěšilo, když jsem v našem městě objevil příslušníka té naší řecké, už třetí generace. Původně učil v našem městě na hudební škole kytaru, ale poté, co ho po převratu jeho česká manželka donutila odejít do lákavě „západní“ staré vlasti, po pár letech se vrátil, místo na zušce bylo obsazené a on v jedné z našich staroměstských mosteckých věží začal prodávat gyros. Když jsem se mu jako muzikantovi svěřoval s tím, že jsem obdivovatelem řeckého hudebního skladatele Mikise Theodorakise, sdílel se mnou můj obdiv, ale zeptal se: „Víš ale, že byl komouš?“ A pro jistotu obratem hned vysvětlil: „To ale ve fašistickém Řecku neznamenalo to, co být soudruh v 70. letech tady u nás. Spíš odvahu chtít pod nebezpečím trestu lepší poměry pro chudý lidi. Něco jako tady Charta…“
Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti – bylo velmi prozřetelné…), nedodržování vojenských dohod a riziko snížení odběru zbraní, což je i pro rozpočet velmocí kšeft, který se nedá ohrožovat beztrestně. Zejména jedná-li se o zbraně nejdůležitější: zbraně jaderné.
Od pátku 16. srpna 1968 sestavovalo zdravé jádro KSČ v rekreačním středisku ÚV KSČ na Orlíku plán, který byl nezbytnou podmínkou politické proveditelnosti invaze ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy. Spočíval ve vyvolání krize v předsednictvu ÚV KSČ do půlnoci 20. srpna, přijetí usnesení proti pravicovému křídlu a uchopení státní moci za pomoci bratrských ozbrojených sil.
První, kdo z nepřítomnosti Antonína Novotného na oslavách Říjnové revoluce v Moskvě 1964 správně odhadl budoucí vývoj, byla CIA. ČSSR se nalézá v procesu realistického vyhodnocení národních potřeb a přání, shrnují její analytici v memorandu z 16. prosince. Pražský režim prožívá periodu největší nestability od roku 1948. Hospodářské problémy již jaksi otevřely dveře pro západní myšlenky. Zaznamenala i kvas mezi intelektuály, připomínající roky 1955 a 1956 v Polsku a Maďarsku. Zdá se, že Československo věří, že Rusové proti prosazování vlastních národních zájmů nebudou chtít anebo moci zasáhnout.
Autor píše v závěru: "Druhé kritické opomenutí spočívá v personální strategii a archetypu elity. Historicky byla ruská elita produktem buď…
Pane Rychlíku, u tohoto pojetí vám schází reflektování fungování dosavadního unipolárního systému a a zanikání zdrojů, ze kterých žil. To,…
Autor jako mnozí jiní, dobře vidí slabiny současnosti. Návrat do minulosti ovšem není možný. Člověk, který ochutnal svobodu jednotlivce se…
"Amerika nezíská mírovým procesem na Ukrajině nic...." Nesmysl. Trump už teď získává. Doslova "vyždímal" z Ukrajiny její přírodní bohatství. S…
"USA zpochybnily uznáním ruské anexe celý dosavadní systém mezinárodního práva" je od historika opravdu překvapivě selektivní tvrzení.